I wanna fly... fly away.. (1.díl)

15. srpna 2011 v 0:56 | Lady |  I WANNA FLY...FLY AWAY
Ano. Přesně tohle si přeju. Odletět nebo klidně i odejít jinam. Hlavně opustit můj život a začít být novým člověkem. Udělat za vším tu nejtlustší čáru, která jde udělat a nemít žádné starosti. Lehce se to říká a těžko dělá. Uvědomuju si, že jsem nikdy nebyla tak... citlivá.. Pokaždé mě to, co mě zamrzelo, za pár dní přešlo. Jistě, pořád jsem nad tím uvažovala, ale nedávala jsem to tak najevo.. ne tak, jako teď. Prý to jde na mě až moc poznat, podle toho, co mi říkájí přátelé a hlavně moje nejlepší kamarádka. Nejhorší je, že já ani sama nevím, proč jsem taková. Plány... něco si naplánuju a polovinu z toho nedodržím a tím zklamu většinu lidí, kterým jsem něco slíbila. Tohle to odstartovalo. Neustálý stres, výčitky a pocit viny, která prostě nejde odehnat.
Vítejte v mém světě. Jmenuju se Annie a je mi 17 let. V září oslavím svých 18 let a doufám, že tehdy se můj život změní.. doufám...

,,Vážně je mi to moc líto, Sarah. Ale nemůžu...ne... neptej se proč... prostě..." mluvila jsem až příliš rychle, protože chvíle, kdy mám zrušit něco, na co jsem se těšila, jsou pro mě nejhorší. Ale mám právo i na svá tajemství... po dalších minutách už Sarah přestala vyzvídat, proč jsem zrušila dnešní společný den a zklamaně zavěsila. Já jsem si lehla na postel, spolkla jsem prášky a zadívala jsem se do stropu, kde jsem si před dvěma roky nalepila fotky s mými přáteli a taky fotky z různých oslav a akcí. Vždycky, když jsem se na ten strop ráno podívala, řekla jsem si: tohle jsou mí praví kamarádi. A věřte nebo ne, tohle mě vždycky nabudilo a já byla šťastná, že mám kolem sebe tolik úžasných lidí. Ale lidé se mění a fotky jednoho dne zšednou, budou pryč. Najednou jsem po několika měsících ztratila i ty, kteří byli mému srdci nejblíž. Odešli, ukázali pravou tvář a nechali mě tak.. samotnou.
Zůstala mi jen hrstka přátel, za kterou jsem vděčná, a mezi těmi přáteli je i jedna nejlepší kamarádka.

,,Jsem doma!" zaslechla jsem z chodby mamčin hlas.
,,Super. Já taky" zavolala jsem z pokoje a šla do chodby. Mamka si zrovna věsila bundu na stojan a když mě uviděla, usmála se a dala mi pusu na tvář.
,,Vzala sis prášky?" zeptala se.
,,Jo. Před chvílí. Jak bylo v práci?"
,,Ale pohoda. Ředitel má dovolenou, tak jsem i skončila dříve. Byla jsem taky nakoupit. Vyblíš to, prosím tě?"
Popadla jsem dvě igelitky a vzala jsem je do kuchyně. Začala jsem vybalovat jídlo a dávat je na určitá místa. Mamka si mezitím sedla na židli, nalila si vystydlou ranní kávu a nohy si dala na druhou židli.
,,A není ti špatně? Vypadáš nějak bledě..." řekla mamka a sáhla mi na čelo, jestli nemám teplotu.
,,Je mi fajn. Asi nejsem moc vyspaná" pousmála jsem se a napila jsem se pomerančového džusu.Když jsem se najedla a mamka si zapnula počítač, šla jsem do pokoje. Vzala jsem si sluchátka a poslouchala jsem písničky. V hlavě mi ještě teď vrtal hlavou hlas od Sarah. Mluvila tak sklesle a smutně. Poznala jsem, že se na dnešní den opravdu těšila a já ji, opět, zklamala. A ne poprvé.. Do očí se mi vehnaly slzy a já najednou nevěděla, co dělat. Mám ji napsat zprávu, nebo jí zavolat? Nebo jí nechat tak? Sarah znám od prváku a sedíme spolu ve stejné lavici, takže je jasné, že většinu hodin prokecáme místo toho, abychom dávaly pozor. Při písemkách si vzájemně pomáháme a já se k ní teď takhle zachovám? No a, že jsem zrovna nemocná. Něco jsem slíbila a sliby se mají dodržet. Popadla jsem mobil, vypla jsem písničky a vytočila jsem číslo na Sarah.

Vrátila jsem se domů v sedm večer s dobrým pocitem, ale taky s šílenou bolestí břicha.
,,Já ti říkala, že nemáš nikam chodit" prohodila mamka, když jsem se vedle ní svalila na gauč a držela jsem se za břicho.
,,To ty... debilní prášky... četla jsem, že vedlejší...účinek může být bolest břicha" sténala jsem a kroutila jsem se v křečích.,,Doufám... že to přejde"
Mamka se na mě chvíli dívala, pak vstala a do 20 minut přišla s hrnkem, kde byl hořký čaj. Nenávidím to. Po lžičkách jsem pila čaj a naštěstí pak křeče ustaly a mě už bylo lépe. Šla jsem si lehnout v deset večer a pro jistotu jsem si vzala prášek proti bolesti břicha, kdyby náhodou. Usnula jsem až za hodinu, kdy jsem se potichu vybrečela do polštáře. Taťka už přišel domů z práce a věděla jsem, že se na mě půjde podívat, jak to dělával pokaždé. Proto jsem dneska předstírala, že už spím.. teprve když jsem uslyšela zavřít dveře od mého pokoje, usnula jsem.

Probudila jsem se do prosluněného rána a už jen pohled z okna mi na tváři vykouzlil úsměv. Vstala jsem z mého vyhřátého pelíšku a šla jsem do kuchyně. Taťka seděl u stolu, popíjel kávu a četl si knížku. Když mě uviděl, odložil knihu a usmál se.
,,Ahoj. Jak ses vyspala?"
,,Dobře"
,,Mamka mi říkala, že jsi včera měla nějaké bolesti. Jak ti je?"
,,Už je mi fajn"
,,Dobře... no nic já už musím jít do práce, tak se měj. Čau"
,,Čau"
Najednou jsem doma byla sama. Udělala jsem si snídani a pak jsem si pustila televizi, kde nic nedávali. Potom jsem se přesunula na náš počítač a teprve na facebooku jsem si všimla jedné zprávy. Od Sarah.
Moc ti děkuji, že jsme nakonec šly spolu ven. Moc to pro mě znamená :) Ale nemohla jsem si nevšimnout, že jsi byla nějaká... bez nálady. Nechtěla jsem se tě včera ptát, nevím proč a proto se ptám teď. Je všechno v pohodě? Víš, že mi se můžeš svěřit.. s čímkoli :) Sarah.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje příběhy??

ANO 72.1% (49)
NE 27.9% (19)

Komentáře

1 LebenSphase LebenSphase | Web | 29. srpna 2011 v 11:58 | Reagovat

další úžasný příběh :P už se těším na další dííl :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama